Říjen 2017

Kiliána von Útulková - I.

Pátek v 19:21 | Ráďa |  Radosti
Objevila se naprosto nečekaně. O štěňátku jsme v budoucnu uvažovali, vzhledem k chystaným změnám jsme si říkali, že si nějaké pořídíme na jaře příštího roku. A dokonce jsme měli jasno, že chceme to nejbělejší štěňátko Verčiny Brendičky. Ale jak už říkávála moje babička: "člověk míní, osud mění".

Naprostou náhodou jsme narazili na nabídku adopce štěněte na stránkách Homes for Pets. A tento černý drak (ano, to "nejbělejší" štěňátko) nás zaujalo natolik, že jsem nadaci Pro psí voči kontaktovali a projevili jsme zájem. V době žádosti o adopci byla Kiliána asi 4 - 5 měsíců stará. Je to jeden ze psů tzv. týnské kauzy. Nějaký chlap měl doma cca 60 psů v naprosto žalostném stavu. Byli zachráněni. Kiliáně tehdy byly 3 - 4 týdny. Dostala se do náhradní rodiny, kde čekala na adopci. Náhradní panička má chovnou stanici leonbergrů, má je doma tři a k nim dalších asi 10 psů čekajících na adopci. Ano, paní miluje psy, podřídila jim celý svůj život a taky svůj dům. Dělá dobrou věc, ale ... .

Přes nadaci jsme si domluvili návštěvu, nakonec jsem na "čumendu" jela jen já. Vyzbrojena pytlem granulí a pamlsky pro psy jsem se dostala do jednoho šternberského domku, kde mě přivítala smečka psů. Tedy úžasně nakombinovaná smečka. Všichni žadonili o pozornost, v daném momentě bych potřebovala asi tak 49865 drbacích a hladících rukou. A Kiliána byla zlatá. Hned se přišla pomazlit. A vlastně bylo rozhodnuto. S paní jsme se dohodly na termínu předání, na podepsání předadopční smlouvy a dalších věcech. A já jsem jen musela "přetrpět" dovolenou v San Fanciscu a Bešeňové a jeli jsme pro ni. Konečně byla doma.

Kiliána, vezeme si ji domů

Zde bych měla pár poznámek k výchově psa k adopci. Myslím si, že pokud paní připravuje psy na příchod do nové rodiny, tak by je měla naučit alespoň základní věci. Není normální vykonávat potřebu doma. Když jsem si Kiliánu brala, tak mi řekla, že nikdy nebyla venku mimo zahradu, protože ven nechtěla. No, to je fajn. Ale jaká je pravděpodobnost, že dostane pána, se kterým nebude chodit ven mimo dům a zahradu? Skoro nulová.

Kiliána, gaučová pohoda

Takže boj od počátku. Po vystoupení z auta, které ve velkém stylu pozvracela, stála a nechtěla se hnout. Opět velmi chytrý počin paní, i když věděla, že Kiliánu povezeme autem do Brna (cca hodina cesty), tak jí před odchodem dala vydatný oběd. Vyzvracená porce byla spíš pro bernardýna a ne pro toto štěně. Venku se nechtěla hnout, stála vedle auta jako přilepená. Násilím jsem ji dovláčela domů. V každé situaci, která se jí nelíbila nebo měla strach, udělala loužičku.

Kiliána, neviditelná

Když jsme došli domů, hned počurala koberec a další dny se venčila zásadně doma. I když jsem s ní chodila třeba na hodinu ráno po venku ven, byla z toho neznámého prostředí tak ve stresu, že potřebu prostě udělat nedokázala. A věřte, že chodit po mokré trávě v pět ráno a modlit se, aby "to" ten pes konečně udělal, mě přestalo bavit už po několika dnech. Ale nebylo zbytí. Za to doma, to jí šlo. Takže mop se v podstatě od jejího příchodu nezastavil a já mám za těch 14 navytíráno stejně jako za celý tento rok.

Kiliána, nevinnost sama

Samozřejmě jsem musela chodit do práce. První týden jsem měla režim - půl dne v práci a půl dne home office. Po návratu z práce jsem vždy uklízela následky její dopolední "práce". Ukázalo se, že tíhne k IT. První den překousla kabel k WIFI krabičce. Nevadí, vždyť můžu být připojena přes kabel. Druhý den ukousla i ten kabel. Kiliána také miluje zahradničení. Všechny (dva) květináče, které stojí v obýváku na zemi, byly denně důkladně poryté a přebytečná hlína je rozházená všude kolem. A úplně nejlepší je udělat do té hlíny loužičku, projít se vzniklým blátem a dělat stopy různě po pokoji, nejlépe i na stole. Věřte, že v tom prvním týdnu jsem měla sto chutí ji utrhnout hlavu, zavřít ji do mrazáku nebo ji upéct v troubě (obrazně řečeno, samozřejmě - ochránci zvířat si mohou zase v klidu sednout).

Kiliána, IT specialista

Ale abych ji tady jen nehanila. Je poslušná. Je to asi tím, že ty první měsíce prožila ve smečce, kde zastávala pozici nula nula nic. Takže opravdu poslouchá, stačí zvýšit hlas a je jako beránek. Nechci to zakřiknout, možná až se otrká, tak budu těchto slov litovat. Doma neštěká, což je v paneláku opravdu fajn. Na procházkách, když ji pustím z vodítka, si mě pečlivě hlídá. První dny se mi doslova motala pod nohama. A je neskutečně umazlená.

Kiliána, podzimní vycházka

A hlavní je, že se každým dnem lepší. Je veselejší, těší se ven. Já jsem už vychytala, co by během dne mohla zničit a to důležité jsem odstranila. A i to venčení jí jde čím dál líp. A má to plus i pro mě. Ven na procházku se prostě musí, ať svítí slunce nebo padají provazy vody. A věřte, že si ten pohyb na čerstvém vzduchu užívám (i v neděli v 5:08 za deště). Velmi zajímavé jsou reakce okolí. Pejskaři jsou fajn. Kiliána se většinou ještě psů bojí (i když vyrostla ve smečce), tak jim řeknu, že to je štěně a že se můžeme zkusit skamarádit. Ano, je z toho loužička, ale některých psů se už nebojí. A máme pár nových kamarádů.

Kiliána, podzimní vycházka

Tisíckrát horší to je s "NEpejskaři". Uvedu dva exemplární příklady:

"Dáma" č. 1. Sousedka, neskutečná drbna. Kdysi psa měla, chodila s ním po sídlišti a sbírala drby. Pak pes umřel, tak si pořídila trekové hůlky a sbírá dál. V jejím případě kombinace hlouposti, drbů a zlé povahy je opravdu vražedná. Samozřejmě jsme na ni narazili hned druhý den na panelákové chodbě. Ona: "Jé, štěňátko, můžu si ho pohladit?" Nechápu, proč se ptá, když se k němu hned žene. Já: "Prosím, ne. Je ještě vystrašená z nového prostředí a nových lidí." Ona: "Ale štěňátka mají rádi hlazení." Asi ano, Kiliána to v ten den měla jinak a strachy se počurala. Tak jsem paní poděkovala a důrazně jsem ji požádala, aby příště respektovala mé pokyny. Uraženě odešla. Louži jsem samozřejmě uklízela já a jsem si jistá, že milá paní sousedka mě teď po celém domě pomlouvá, že můj pes čurá po chodbách.

Dáma č. 2. Stará paní, noblesní, vzdělaná, za mlada zcela jistě velmi krásná. Občas ji vozím k doktorovi, špatně chodí, půjčuji ji knihy a tak. Zvonila u mě v pátek. Nečekaná a nezvaná návštěva. Nemohla jsem ji přijmout. Kiliána by z návštěvy doma měla radost. Paní je jako věchýtek a Kiliána by ji samou radostí asi povalila. Pootevřela jsem dveře a řekla jsem: "Mám tu štěně, ještě se učí a vychovává, omlouvám se, ale nemůžu vás dnes pozvat dál. Vezmu si od vás knížky a zavřu dveře." Ona: "Jé, vy máte pejska?". Já: "Vezmu si knihy a zavírám. Je to štěně, vychovává se a návštěvy zatím nepřijímáme". Je mi fakt trapné jí ty dveře zabouchnou před nosem. Ona: "A můžu si ho pohladit?" Zavřu dveře a neposlouchám, co mi přes ně povídá. Jednání některých lidí opravdu nepochopím.


Já věřím, že to společné soužití s Kiliánou zvládneme. Doufám, že dostala domov, kde bude šťastná a spokojená, přestože ten start do života neměla zrovna růžový. A jsem si jistá, že nám přinese hodně radosti a třeba jen minimum starostí.

DRŽTE NÁM PALCE Mrkající.


Na skok v San Franciscu

7. října 2017 v 20:02 | Ráďa |  Cestování
Bylo - nebylo. Psal se rok 1999 a já jsem posledního dubna vyrážela směr Polsko, kde jsem pracovně strávila následujících 8 měsíců. Počátky nebyly lehké, ale to už tak bývá, místní šéf byl naprostý PÍP PÍP, ale zbytek kolegů byl skvělý. Rychle jsme se skamarádili, byla jsem pro ně trošku exot. Časem jsem se naučila poměrně slušně polsky (včetně nadávek a sprostých slov) a hlavně - vozila jsem jim dobré české pivo.

Asi nejvíce jsem se skamarádila s kolegyní Monikou. Ta v té době nebyla zadaná, v Poznani, kde jsme žili, zůstala po škole a rodinu měla až v dalekém Lublinu. Padly jsme si do oka a trávily jsme spolu většinu volného času. Jelikož jsme obě nadšené cestovatelky a já jsem v té době měla k dispozici služební auto, projely jsme (nejen) Polsko křížem krážem.

Poté, co můj polský projekt skončil, jsme podnikly ještě pár výletů, dokonce jsem jí byla v roce 2003 za svědka na její svatbě. A pak se naše cesty rozešly. Vzdálenost, pracovní kariéra, noví lidé, nové vztahy. Věděly jsme o sobě, pravidelně jsme si psaly, ale nějak jsme se nedokázaly potkat.

Až letos v červenci, kdy jsem měla namířeno na víkend do Wroclawi, jsem jí psala, že budu nedaleko jejího současného bydliště. Ihned jsem dostala pozvání k nim včetně noclehu. Setkání s ní a její rodinou bylo úžasné, moje polština již hodně slabá, ale bylo to, jako bychom se viděly nedávno. A když jsme se loučily, tak jsme se domluvily, že jakmile objevíme nějaké levné letenky, tak si uděláme dámskou jízdu. Už jsem nás viděla na kávě v Římě, na boršči v Petrohradu nebo na víně v Madridu.

Netušila jsem, že cestu podnikneme tak brzy a hlavně tak daleko. 22. září jsme nasedly do letadla (každá do jiného, já jsem letěla z Vídně, Monika z Berlína) a vyrazily jsme směr San Francisco.

A zde je pár fotografií z našeho povedeného výletu.

Selfie - kde jinde než u Golden Gate Bridge: