Říjen 2017

Arabská žena

21. října 2017 v 11:39 | Ráďa |  Knihy
Příběhy a životy evropských "holek", které se provdaly za arabského muže a s růžovými brýlemi odešly do "úžasného" muslimského světa, mě zajímaly vždycky. A téměř pokaždé si říkám, jak naivní a hloupé ty zamilované holky byly. Ale láska je láska. Bohužel ve většině případů ona láska přejde k ponižování, týrání a bití. A pokud ve svazku jsou děti, v o to horší situaci žena je. Buď zůstane spolu s dětmi a bude dál vše snášet nebo se vrátí do Evropy, ale sama bez dětí.

Jedním z prvních zveřejněných příběhů a tedy asi tím nejznámnějsím je ten od Betty Mahmoody - Bez dcerky neodejdu. Když se tak nad tím zamyslím, tak většina knih s touto tématikou je vlastně pro onu ženu "happy endem" a kolikrát si říkám, kolik je stále takových, kterým se utéct nepovedlo?

Když jsem začínala číst knížku Arabská žena od Tanyi Valkové, byla jsem na ni celkem zvědavá. A musím říct, že kniha předčila všechna má očekávání.


Začnu anotací knihy: Arabská žena - Tanya Valková Když se osmnáctiletá polská studentka Dorota seznámí s arabským medikem Ahmedem, na první pohled se do sebe zamilují. Když Dorota otěhotní, vezmou se, ale jejich manželství dostane první trhliny. Manželé odjíždějí začít nový život do Lybie, zde ale dojde k šokujícímu obratu - Ahmed se okamžitě ujímá role manžela v tradiční muslimské rodině. Když se týraná Dora v zoufalství pokusí o útěk, je přistižena a svou novou rodinou prodána do otroctví. (Zdroj: https://www.levneknihy.cz/).

Anotace samozřejmě neodkrývá celý děj. Mě příběh vtáhl a kniha byla opravdu čtivá. Bylo moc zajímavé nahlédnout do spletitých, pevných a komplikovaných vztahů rozvětvených arabských rodin, alespoň z povzdálí poznat arabskou kulturu a jejich život. Příběh Doroty bych zažít opravdu nechtěla, naštěstí se v tomto případě nejedná o reálný příběh, takže uffff. Jediné, co mi na knize vadilo, byl uspěchaný konec. Děj a události byly v jednotlivých částech knihy popisovány celkem podrobně, ale ten závěr, který šel zcela jistě poutavě rozepsat, byl hodně odfláknutý. Asi už autorku tlačil termín Smějící se.

Každopádně z mého pohledu se jedná o jeden z nejpoutavějších příběhů s touto tématikou.

HODNOCENÍ 9/10

Jedovatá slova

18. října 2017 v 18:59 | Ráďa |  Knihy
Tuto knihu od Maite Carranzové jsem koupila v Levných knihách, tuším za 29 Kč. Chtěla jsem něco na cestu na dovolenou, a jelikož jsem jela jen s příručním zavazadlem, tak i něco, co tam prostě po přečtení nechám. Do knihy jsem se začetla a nemohla jsem od poutavého příběhu odtrhnout oči.


Zde je anotace knihy:

Co se stalo patnáctileté Bárbaře Molinové? Nikdy se nenašlo její tělo, policie nezavřela žádného podezřelého a žádná stopa ve vyšetřování nikam nevedla. Ale stačí jeden telefonát a mnoha lidem se obrátí život naruby: komisaři Lozanovi, jenž odchází do důchodu, matce, která ztratila veškerou naději, že najde svou ztracenou dceru, dívce, která kdysi dávno zradila svou nejlepší kamarádku, jíž se už nestihla omluvit… protože Bárbara jednoho dne zmizela a nikdo doteď nezjistil kam a proč. Jedovatá slova jsou kronikou jednoho bouřlivého dne, v němž se ukáže, že Bárbara, kterou všichni považují za mrtvou, žije. A znovu začíná detektivní pátrání po únosci, rozplétá se 4 roky staré tajemství… tajemství, které je temnější, než si všichni mysleli. (Zdroj: https://www.knihcentrum.cz/)

Kniha byla čtivá od samého počátku. Moc se mi na stylu knihy líbilo, že jednotlivé kapitoly byly vyprávěny vždy jednou z postav, tedy jednalo se o popis příběhu z jejího pohledu. Postavy se v jednotlivých kapitolách poměrně pravidelně střídaly. Asi každý čtenář, stejně jako komisař Lozan, má od počátku jasno, kdo je pachatelem. O to větším překvapením je odhalení opravdového pachatele, kterého zde samozřejmě nebudu prozrazovat … a přitom to bylo tak evidentní Mrkající.

Knihu jsem přečetla doslova jedním dechem.


HODNOCENÍ 9/10

Kiliána von Útulková - I.

13. října 2017 v 19:21 | Ráďa |  Radosti
Objevila se naprosto nečekaně. O štěňátku jsme v budoucnu uvažovali, vzhledem k chystaným změnám jsme si říkali, že si nějaké pořídíme na jaře příštího roku. A dokonce jsme měli jasno, že chceme to nejbělejší štěňátko Verčiny Brendičky. Ale jak už říkávála moje babička: "člověk míní, osud mění".

Naprostou náhodou jsme narazili na nabídku adopce štěněte na stránkách Homes for Pets. A tento černý drak (ano, to "nejbělejší" štěňátko) nás zaujalo natolik, že jsem nadaci Pro psí voči kontaktovali a projevili jsme zájem. V době žádosti o adopci byla Kiliána asi 4 - 5 měsíců stará. Je to jeden ze psů tzv. týnské kauzy. Nějaký chlap měl doma cca 60 psů v naprosto žalostném stavu. Byli zachráněni. Kiliáně tehdy byly 3 - 4 týdny. Dostala se do náhradní rodiny, kde čekala na adopci. Náhradní panička má chovnou stanici leonbergrů, má je doma tři a k nim dalších asi 10 psů čekajících na adopci. Ano, paní miluje psy, podřídila jim celý svůj život a taky svůj dům. Dělá dobrou věc, ale ... .

Přes nadaci jsme si domluvili návštěvu, nakonec jsem na "čumendu" jela jen já. Vyzbrojena pytlem granulí a pamlsky pro psy jsem se dostala do jednoho šternberského domku, kde mě přivítala smečka psů. Tedy úžasně nakombinovaná smečka. Všichni žadonili o pozornost, v daném momentě bych potřebovala asi tak 49865 drbacích a hladících rukou. A Kiliána byla zlatá. Hned se přišla pomazlit. A vlastně bylo rozhodnuto. S paní jsme se dohodly na termínu předání, na podepsání předadopční smlouvy a dalších věcech. A já jsem jen musela "přetrpět" dovolenou v San Fanciscu a Bešeňové a jeli jsme pro ni. Konečně byla doma.

Kiliána, vezeme si ji domů

Na skok v San Franciscu

7. října 2017 v 20:02 | Ráďa |  Cestování
Bylo - nebylo. Psal se rok 1999 a já jsem posledního dubna vyrážela směr Polsko, kde jsem pracovně strávila následujících 8 měsíců. Počátky nebyly lehké, ale to už tak bývá, místní šéf byl naprostý PÍP PÍP, ale zbytek kolegů byl skvělý. Rychle jsme se skamarádili, byla jsem pro ně trošku exot. Časem jsem se naučila poměrně slušně polsky (včetně nadávek a sprostých slov) a hlavně - vozila jsem jim dobré české pivo.

Asi nejvíce jsem se skamarádila s kolegyní Monikou. Ta v té době nebyla zadaná, v Poznani, kde jsme žili, zůstala po škole a rodinu měla až v dalekém Lublinu. Padly jsme si do oka a trávily jsme spolu většinu volného času. Jelikož jsme obě nadšené cestovatelky a já jsem v té době měla k dispozici služební auto, projely jsme (nejen) Polsko křížem krážem.

Poté, co můj polský projekt skončil, jsme podnikly ještě pár výletů, dokonce jsem jí byla v roce 2003 za svědka na její svatbě. A pak se naše cesty rozešly. Vzdálenost, pracovní kariéra, noví lidé, nové vztahy. Věděly jsme o sobě, pravidelně jsme si psaly, ale nějak jsme se nedokázaly potkat.

Až letos v červenci, kdy jsem měla namířeno na víkend do Wroclawi, jsem jí psala, že budu nedaleko jejího současného bydliště. Ihned jsem dostala pozvání k nim včetně noclehu. Setkání s ní a její rodinou bylo úžasné, moje polština již hodně slabá, ale bylo to, jako bychom se viděly nedávno. A když jsme se loučily, tak jsme se domluvily, že jakmile objevíme nějaké levné letenky, tak si uděláme dámskou jízdu. Už jsem nás viděla na kávě v Římě, na boršči v Petrohradu nebo na víně v Madridu.

Netušila jsem, že cestu podnikneme tak brzy a hlavně tak daleko. 22. září jsme nasedly do letadla (každá do jiného, já jsem letěla z Vídně, Monika z Berlína) a vyrazily jsme směr San Francisco.

A zde je pár fotografií z našeho povedeného výletu.

Selfie - kde jinde než u Golden Gate Bridge: