Únor 2018

Průvodcovské slasti a zvrat(k)y - IV.

Neděle v 16:19 | Ráďa |  Průvodcovské slasti a zvrat(k)y
Jsou situace, které průvodce opravdu nemá rád. Například špatné počasí, dopravní zácpy či nerudné klienty. Ani ten nejschopnější a nejúžasnější průvodce tyto situace neovlivní. Ovšem to nejhorší, co může průvodce potkat, je smrt klienta. Nikde na žádném kurzu, ani na žádné škole vás nenaučí, jak se v takové situaci zachovat, jak jednat a co dělat. Já jsem bohužel jedním z průvodců, který tuto si tuto zkušenost zažil na vlastní kůži.

V srpnu 2013 jsem průvodcovala zájezd na Schneeberg. Byla to má první oficiální průvodcovská sezóna. Zájezd pořádala má nejoblíbenější cestovní kancelář. Od začátku bylo něco špatně. Na zájezd se mi nechtělo, což se mi nikdy nestalo. Pár dnů před odjezdem to vypadalo, že bude málo lidí. Nevadí, pojedeme mikrobusem. Ve středu se mikrobus pokazil. Nevadí,
pojedeme v 18 lidech velkým autobusem. A tak jsme jeli.

Nálada během sobotní jízdy byla parádní. Jela většina klientů, kteří se mnou už v tomto roce někde byli, dychtili po poznání. A já celou cestu vyprávěla nad rámec výkladu.

První skupinu jsem vysadila u zubačky. Pokaždé, když jsem na tom krásném puchbergském nádraží, tak si říkám, jak to musí být hezké v neděli, kdy jezdí nahoru stará parní zubačka z dob císařovny Sissi. A že bych ji jednou chtěla vidět. No, že se mé přání splní tak brzy a za jakých okolností, tak bych si tu zpropadenou parní lokotku fakt nechala ujít.

S druhou skupinou jsem přejela na pěší výstup. ONA vyrazila mezi prvními. V podstatě si pamatuji jen její černé kalhoty stoupající od lanovky. Našla si špatného rádce, a následovala jej, tedy vlastně ji. Když si zadáte na googlu informace o Schneebergu, tak vám mezi prvními naběhnou stránky paní Aleny. Takže předpokládám, že i ONA narazila na tyto stránky a podle nich se rozhodla pro sestup přes Oberer Herminensteig. Sama samotná, hloupé a hodně nerozumné. Kdo zná hory, chápe. Navíc v celé sestupové oblasti není signál. O svém rozhodnutí jít dolů tudy mě neinformovala.

My jsme si se zbytkem klientů výstup užili. Šla jsem za posledním a postupně jsem část z nich předběhla. Tento výlet probíhá tak, že už v autobuse dostanou klienti mapky, já jim detailně popíšu možné trasu (o sestupu přes Oberer Herminensteig se samozřejmě nezmiňuju a ani jej na mapce nevyznačuju). Takže klienti mohou jít podle mapky sami a já je potkám až při odjezdu u autobusu, nebo mohou jít se mnou. Po pravdě, vždy se toulám po Schneebergu sama.

Takže i já jsem si ten den vyšla na Klosterwapen, došla jsem k horní stanici zubačky a vydala se na sestup. Na rozcestí kousek pod poslední stanicí jsem udělala chybu a odbočila jsem špatným směrem. Jelikož jsem asi zrovna přemýšlela o teorii relativity nebo o pečení svatomartinské husy, tak jsem prostě tuto chybu udělala. Sestoupala jsem pěkný "zkopec". A kdybych nebyla líná husa (ne ta svatomartinská), tak se hned otočím a šupajdím zpět do kopce na svou trasu. Ale já jsem začala vymýšlet, že to slezu prostě jinudy. Ano, kráva transjordánská, přesně jako ONA. Sešla jsem mimo turistickou trasu. Vysoká tráva byla mokrá po noční bouřce, takže jsem měla ihned promočené kalhoty. A když jsem uklouzla a spadla na ten svůj tlustý zadek, tak mi konečně docvaklo, že takto ne. Taky si tady můžu zlomit nohu a jediný, kdo mě najde, bude yetti. Měla jsem málo času. Takže jsem to otočila hezky směrem vzhůru a kopec jsem vysvištěla jako turbomyš. Měla jsem v plánu stihnout zubačku a svést se s ní dolů, protože čas odjezdu se opravdu blížil a průvodkyně fakt pozdě nechodí.

Doběhla jsem na zastávku, abych se podívala na odjíždějící vláček. No, nic se nedá dělat. Musím dolů po svých. A řeknu vám, že většinu času jsem běžela a dodnes nechápu, že jsem to dolů stihla v tak rekordním čase. Navíc v tom "větru" mi i ty promáčené kalhoty uschly. Na nádraží v Puchbergu, odkud byl odjezd, jsem dorazila s půlhodinovým předstihem. Nejprve jsem na nádraží u toho krásného secesního umyvadélka s pitnou vodou vypila asi tak půlroční zásobu pitné vody vídeňského vodovodu, na nádražním WC jsem ze sebe udělala v rámci možností dámu a s úsměvem jsem vplula mezi již čekající klienty.

Odjezd byl v 17:30 a ONA jediná chyběla. Volala jsem ji, byla nedostupná (ano, v celém Oberer Herminensteigu není signál). Po půl hodině jsem šla na policii. Místní policajt mi doporučil ještě půl hodiny počkat. Ano, přesně v 18:30 zavíral služebnu a jeho funkci přebírali kolegové z okresu. Přeci si nebude kazit sobotní večer nějakou ztracenou českou turistkou. Takže jsem tam po půl hodině dorazila, zvonkem jsem se dovolala na okres a ti přijeli. Popis, výslech, ano, byli milí a tolerantní k mé němčině. I když řeknu vám, netuším, kde se ty věty, popisy, slovíčka ve mně braly. Takto jsem naposledy "šprechtila" někdy na gymplu. Stres asi dokáže své. Vzali si na mě číslo s tím, že ji začnou hledat a dají vědět, pokud bude něco nového. Napřed lokalizace jejího mobilu (bez šance), potom termovize (bohužel to se ukázalo taky jako marná akce, zemřela někdy po poledni, takže večer ji termovize již nenašla) a ráno po rozednění záchranáři. Ti šli do Oberer Herminensteigu na jistotu.

Vrátila jsem se k autobusu, klienti byli super, nikdo neremcal, všichni chápali. Dodnes si pamatuju na slova moc milé holčičky a její maminky, které se mnou stále jezdí: "maminko, vyfotíme si ještě tu horu, abychom na ni nezapomněly". A maminka znalá situace jí podala foťák a řekla: "myslím, že na ni jen tak nezapomeneme". Ovšem řidiči již potřebovali vyrazit, aby se stihli včas vrátit a nemuseli dělat například v Mikulově dvanáctihodinovou pauzu. Takže jsem volal do cestovky, co se děje. Slečna, se kterou se mi spolupracuje báječně, byla v šoku, ONA byla její osobní známá. Chápu, že situaci neunesla. Požádala jsem ji, aby kontaktovala majitele CK. Ten rozhodl, že řidiči odvezou klienty, já zůstávám pro případ, že by bylo cokoli potřeba.

Je sobota 20:30 a já stojím před puchbergským nádražím. Jsem sama. Od oběda jsem nic nejedla. Kromě oblečení na sobě mám v batohu bundu a pláštěnku. Nemám žádné hygienické potřeby. Nemám obal na kontaktní čočky a ani roztok. Oblečení mám díky běhu propocené a zapáchá. V ruce mám igelitku s věcmi, které si ONA nechala v autobuse. Stojím před nádražní budovou, kde už i WC je zamčené, koukám na kačeny v jezírku a chci být jednou z nich. Bezstarostně si plout po jezírku a žrát rohlíky a housky od turistů.

Takže teď co? Moje nejlepší kamarádka vzdálená odsud asi tisíc kilometrů dostává první informace. Není tu nikdo, kdo by se o mě postaral. S partnerem je to už nějakou dobu na houby, takže mu zavolat, aby přijel a pomohl, nepřipadá v úvahu (ano, v nouzi poznáš přítele). Musím se o sebe postarat sama. Naštěstí znám penzion kousek od nádraží, kde jsme již jednou spali. Vydám se tam, paní majitelka naštěstí bydlí přímo v penzionu, takže ten jednolůžák dostanu. Celou noc v podstatě prosedím v posteli. Spát nemůžu. Poslouchám zvuk vrtulníku, který před půlnocí ustane. Jelikož mi policie nevolá, je jasné, že JI nenašli. Mám hlad, čočky v očích mě škrábou a je mi zima. Před sebou mám tašku s JEJÍMI věcmi. Je tam jídlo i oblečení. Nedokážu se toho ani dotknout.

Je ráno po bezesné noci, něco posnídám, dám si kávu a čaj, ale v penzionu nevydržím. Jdu se projít. Když brázdím puchbergské louky, tak mi nad hlavou letí vrtulník. Je mi to jasné. Během pár minut volá policie: "sie ist tot" (je mrtvá).

Jdu na nádraží, tady to vše začalo i skončilo. Zrovna odjíždí historická parní zubačka, kterou jsem si tak přála vidět.

PS: nemám ráda PS, ale k tomuto článku prostě patří

PS1: jsem neskutečně vděčná za své blízké. Renču, která mě i na miliony kilometrů dokáže podpořit, poradit, uklidnit a s ní si jednou ten přes Oberer Herminensteig projdu. Za moji mamku, která mi ten večer napsala, že to dobře dopadne. Vlastně měla zase pravdu.

PS2: Jako zásadní chybu vidím v CK. Nechala mě tam bez jakéhokoli zázemí a prostředků jen proto, že to byla jejich známá.

PS3: Díky za JEJÍHO švagra. Věděl, jak je ujetá a akční. Když jsme spolu v noci mluvili, byla jsem ráda, že komunikuji s ním a ne s plačící mámou a sestrou v pozadí.

PS4: CK dala mé číslo ihned pojišťovně, u které měla ONA sjednané cestovní pojištění. V neděli odpoledne, kdy jsem se konečně dostala domů, mi volal pojišťovací agent a chtěl vědět všechny detaily. Neměla jsem sílu o tom mluvit.

PS5: Ano, ONA byla koza. Načetla si stránky paní Aleny a šla podle nich. Paní Aleně jsem hned po události psala, co se stalo a prosila jsem ji, aby k tomu sestupu dala varování. Dala, na pár měsíců. Pak to smazala. Je mi líto smrti mladé holky.

PS6: Děkuji jiné CK, která mi psala, že mám stejný zájezd jet dva týdny po této události (nic nevěděli, do českých medií se tato situace nedostala). Byla jsem v šoku, přesto jsem jela a to mi pomohlo. Zapálila jsem JÍ v kapličce císařovny Sissi svíčku a to dělám pokaždé, kdy tam jsem.

PS7: Každý rok se chystám Ti položit růži na Tvůj hrob, zatím jsem tu odvahu nenašla.

PS8: V tu noc jsem si uvědomila, v jak nesmyslném vztahu žiju a vztah jsem po dvanácti letech ukončila (je smutné, že k tomuto poznání mě musela přivést až smrt mladé a krásné holky). Promiň, TY.

PS9: svého úžasného partnera rozhodně na Schneeberg vezmu, vyjedeme si v neděli parní zubačkou.

Kiliána von Útulková – IV.

Sobota v 17:16 | Ráďa |  Radosti
Čas neskutečně letí. Už jsou to více než čtyři měsíce, co máme doma toto heboučké štěňátko, které se mávnutím proutku dokáže proměnit v nejzlobivější čertici. Roste jako z vody. Naivní štěňátko se pomalu ale jistě mění v psí puberťačku a myslím, že nás čekají časy těžké.


Mít psa je radost, ale také povinnost.


Velmi dobře si tu povinnost vůči němé tváři uvědomuji s každým venčením. Venčit se prostě musí a je jedno, jestli to je ráno v pracovní den (děkuji, Drahý!), což se ještě dá, ale o víkendu, kdy musíte vylézt z vyhřáté postele nejpozději v šest a jít do zimy, mrazu, deště nebo pozdě večer, kdy jediné, co vás napadá, je "spát, spát, spát". Asi nejvíce si to uvědomuji v posledních dnech. Ani já jsem neunikla šířící se chřipkové epidemii a lehla jsem. Bohužel jsme tento víkend s Kiliánou slaměné vdovy. To si v případě plného zdraví právě zde na Pálavě dokážeme náležitě užít (promiň, Drahý!), ale s chřipkou se i samotné venčení realizuje hůře. Nedostatek procházek Kiliáně kompenzuji povolenkou do postele, takže ona jediná má vlastně z mé choroby radost (promiň, Drahý!).

Jablečný chlebíček

Pátek v 14:10 | Ráďa |  Recepty
Nevím, zda název "chlebíček" je použitý správně, ale přišel mi rozhodně lepší než název "buchta". Recept jsem opět čerpala u Monči, jen jsem si jej trošku upravila.

Potřebujeme:

200 g špaldové mouky
250 g jablečného pyré (strouhala jsem čerstvá jablíčka na struhadle)
2 vejce
2-3 jablka nakrájená na kostky
Půl šálku mletých ořechů
3/4 lžičky prášku do pečiva
špetku soli
2 lžičky skořice
3/4 lžičky mletého muškátového oříšku
30-50g sirupu z agáve/řepového sirupu

Jdeme na to:

V míse smícháme všechny ingredience, vypracujeme v konzistentní těsto. To necháme 30 minut odpočinout. Troubu si předehřejeme na 200 stupňů a chlebíček pečeme 30 - 40 minut. Můžeme jej podávat samotný nebo s jogurtem či ořechovým máslem.


DOBROU CHUŤ!


Paneland

Středa v 18:14 | Ráďa |  Jen tak
Jsem typické Husákovo dítě, tedy dnes je moderní říkat generace Y. Prostě jsem se narodila v sedmdesátých letech minulého století a nejen své dětství jsem strávila v paneláku. No a co. Stejných jako já byly tisíce. Nemyslím si, že by mě panelákový život nějak negativně poznamenal. Dodnes vzpomínám na kamarádky z našeho "baráku" a i na ty ostatní ze sousedních vchodů, se kterými jsme chodili ven. Já mám na své panelákové dětství proložené víkendy a prázdninami u babičky na vesnici moc krásné vzpomínky.


A jakožto panelákové "děvče" jsem se rozhodla navštívit výstavu PANELAND Moravské galerii v Brně.


Carevny „slavné“ až za mořem

9. února 2018 v 19:28 | Ráďa |  Cestování
Tentokrát jsem se po letech nedostala na přelomu roku na africké putování. Ne, nemrzelo mě to, mám teď prostě v životě priority jiné. Ale přesto jsem se ke svým minulým africkým toulkám vrátila a s carevnou spolucestovatelkou jsme "slavné" až za velkou louží, tedy v "JŮ-ES-EJ". Dostaly jsme se do nejčtenějšího deníku východních států, do "CHICAGO NEWS", novin české misie v Chicagu, do Hlasů národa.


O tom, že se tam objeví článek o našem putování na Kilimanjaro, jsme věděly od podzimu. Ale že v lednovém čísle dostaneme hned tři celé strany a článek končící "pokračování příště", to jsme opravdu netušily. Můj cestopis doplněný nádhernými fotkami carevny Sóni bude uveřejněn do posledního slova (i s těmi chybami).




Mám opravdu velikou radost. Někomu můžu připadat jako Chlubice Chlubivá, ale mě to prostě potěšilo. Těším se na další vydání (snad mi do té doby nenaprší do nosu S vyplazeným jazykem).


Lednové knižní ohlédnutí

2. února 2018 v 17:01 | Ráďa |  Knihy
Leden je pro mě asi nejhorší měsíc v roce. Sice symbolizuje začátek, ale pro mě to je období, kdy do práce chodím za tmy a za tmy se i vracím. Ano, tak to je i v listopadu a v prosinci, ale tam tu dobu temna zpestřují Vánoce. Na druhou stranu je to ale období, kdy je více času na čtení.

Mezi svátky jsem zpracovávala studijní podklady pro jednoho studenta. Práce se týkala meziválečného kapitalismu, konkrétně Němců v prvorepublikovém Československu až po jejich odsun po skončení druhé světové války. Po pravdě, toto téma jsme se nikdy v dějepise neučili, nikdy se o něm nemluvilo. I dnes je mu v učebnicích dějepisu věnováno jen pár odstavců.

Poprvé se konkrétně téma odsunu Němců po válce neodborné veřejnosti představilo v románu Kateřiny Tučkové - Vyhnání Gerty Schnirch. I já osobně jsem poprvé měla možnost právě díky této knize nahlédnout pod pokličku desítky let utajovaných událostí.

O historii se moc nezajímám, není to můj zrovna oblíbený obor a přiznám se, že v některých oblastech a událostech jsem poslední informace přijala na mých studiích na gymnáziu, a ta jsou datována do porevolučního konce minulého století. Vlastně si celou dobu s sebou nesu ty studentské názory a představy a nikdy jsem neměla snahu a ani potřebu je přehodnotit. Takže když jsem zpracovávala tyto studijní podklady, tak jsem se opravdu nestačila divit.

Jen aby bylo jasno. Jsem si plně vědoma toho, co německý nacistický režim napáchal, kolik obětí má na svědomí. Tento článek není o nacistech, o válce. Je výhradně o Sudetech od vzniku samostatného Československa až po poválečný odsunu Němců z této země. Osobně odsuzuju jakékoli zlo, které páchá člověk na člověku a je mi jedno, jestli to je Čech, Němec, Tatar nebo Marťan. Takže pokud někdo z článku nabude dojmu, že píšu jen o zlých Češích, kteří ubližovali Němcům, a přehlížím všechny ty nacistické krutosti, tak se mýlí.

Pokud vás toto téma zajímá, určitě doporučuji začít již výše zmiňovanou knihou mé oblíbené autorky Kateřiny Tučkové - Vyhnání Gerty Schnirch.

A co jsem tedy v ledu přečetla?

Jakuba Katalpa - NĚMCI

Na první pohled obyčejná kniha, bílý přebal s barevnými gumovými medvídky. Ne, nic sladkého nečekejte.